NÁŠ TÝM

Jsme dvě kamarádky, Natálie a Lucie, a už na vysoký škole jsme se rozhodly, že si společně splníme svůj sen a otevřeme si školku. Školku, která bude na míle vzdálená tradiční formě vzdělávání. Bude založená hlavně na tom, že děti i učitelky budou spokojené a společně s rodiči budeme tvořit velkou rodinu.
Převzaly jsme školku v Holešovicích, a tak vznikl Sedmikvět. Místo, kde se nám naše předsevzetí podařilo splnit. Tenhle rok nám s lektorováním pomáhají ještě dvě bezva holky – Janča s Markétou. A my doufáme, že jim nadšení pro Sedmikvět ještě nějakou dobu vydrží!

NATÁLIE
Natalie

Starost o mladší děti je pro mě vlastně celý život jeho nedílnou součástí. Už ve čtvrtý třídě jsem ráda chodila pomáhat paní vychovatelce do družiny k prvňáčkům a trousit rozumy. Pak se narodil můj bráška, který je o patnáct let mladší než já. Soužití s ním mi cestu k dětem otevřelo úplně. Jsou nejlepší, bezprostřední, pravdivý, čistý a za to všechno mají můj bezmezný obdiv. Teď jsem občas taková mamka dvanácti dětí. V pětadvaceti letech je to možná trochu bizarní, ale já bych neměnila. Jsem strašně šťastná, že se nám s Lůcou podařilo vytvořit takové prostředí, jaké v Sedmikvětu je. Líbí se mi, že se v práci cítím jako doma, a tak nějak věřím, že se u nás podobně cítí i naše sedmikvětčata a jejich rodiče.

LUCIE
Lucie

Když jsem byla úplně malá, chtěla jsem být učitelkou ve školce. Pak se moje sny o povolání v průběhu let hodně měnily, ale nakonec, když jsem vybírala vysokou školu, padl výběr zase zpátky ke kořenům. Potkaly jsme se tam s Natálkou a bylo jistým způsobem jasno. Chtěly jsme mít vlastní školku, kde se nebude používat umělá autorita vůči dětem a kde taky nebudou platit ta nesčetná komisní pravidla. Chtěly jsme to dělat přirozeně, jako v rodině, především skrz láskyplný vztah s dětmi a oboustrannou důvěru. A já osobně jsem chtěla školku, kam bude chodit i můj pes. Někdo se smál, jiný nám nevěřil, ale bylo mnoho lidí, kteří nás podporovali. A díky nim a také naší víře, že se nám to může podařit, se tak i stalo. Sedmikvět je pro mě naplnění mého poslání tady na světě. Je krásné vidět, jak se děti ukotvují, nachází a vyvíjí. To je jeden z nejhřejivějších pocitů, protože věřím, že z nich vyrostou správní a sebevědomí lidé, kteří budou šťastní. Zkrátka si vážím toho, že můžu o své práci říct, že ji skutečně miluju.

MARKÉTA
Markéta

Studuji magisterský obor Sociální práce na HTF UK a v rámci studijních praxí jsem se začala věnovat práci s dětmi. Hned jsem věděla, že tohle je něco, co jsem vždycky chtěla – totiž chodit do práce pro radost, ne z povinnosti. Přes rozmanité zkušenosti, od soukromého hlídání, přes plánování táborů pro nejmenší, až po práci v dětském studiu, jsem se nakonec dostala až sem do Sedmikvětu. Každý den tady strávený je velkým dobrodrůžem, které si užívám snad čím dál tím víc. Jsem jednoduše šťastná, že mám možnost se od sedmikvětích dětí učit, jak žít život s upřímným, dětským postojem.

JANČA
Janča

Kdysi mi můj blízký kamarád vyprávěl o dvou srdcařkách - Lůce s Natálkou a říkal, že bychom se měly potkat. Byl totiž přesvědčený, že si budeme lidsky rozumět a navíc věděl, že holky shání posilu do týmu. Neuplynul dlouhý čas a holky jsem navštívila. Upřímně musím říct, že jsem netušila, jak hluboko se mi Sedmikvět dostane do srdce. Myslela jsem si, že u holek strávím čas jen na brigádě, kde nasbírám spoustu zkušeností a posunu se zas o kousek dál. Tak to bylo po dobu skoro dvou let. Jenže člověk míní, život mění. Sedmikvět se stal mou rodinou, kterou ze svého srdce už prostě nechcete pustit. A tak jsem se stala hrdým členem, této výjimečně rodiny, za což jsem každý den moc vděčná. Neboť práce s dětmi je pro mě ta, která mi dává v životě smysl. Pamatuji si, když jsem poprvé přišla mezi mé nové přátelé, měla jsem obavy ze seznámení, ale během prvních společných chvil mé strachy zahnala exploze emocí, vjemů a čisté nevinné lásky. Vnímám, že vzájemná podpora, kterou si při každodenních činnostech děti poskytují, by měla být jedině krásným příkladem nám veleváženým dospělákům. Neboť o co by byly naše životy barevnější, kdybychom si občas pomohli do kabátků, rozdělili se o svačinu a sem tam se spolu vyváleli v blátě.